I.ÚS 21/94 ze dne 23.06.1994
N 35/1 SbNU 255
Institut petice
N 35/1 SbNU 255
Institut petice
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. června 1994 v senátě ve věc ústavní stížnosti JUDr. I.T., CSc., proti postupu Ministerstva zahraničních věcí, Praha, ve věci uplatnění petice ze dne 21. 12. 1993, takto:
Ústavní soud řízení
z a s t a v u j e,
pokud jde o část ústavní stížnosti, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Ministerstvu zahraničních věcí pokračovat v porušení petičního práva. V ostatním se ústavní stížnost
z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í:
Ústavní stížností ze dne 1. 2. 1994 napadl stěžovatel postup Ministerstva zahraničních věcí České republiky ve věci jeho petice ze dne 21. 12. 1993, kterou tomuto ministerstvu písemně předložil na doručenku. Předmětem petice byl požadavek na uveřejnění Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin, podepsané dne 2. prosince 1961 ve Sbírce zákonů České republiky.
Předmětem ústavní stížnosti není obsah petice, nýbrž skutečnost, že příslušný orgán veřejné moci petici nevyřídil, přestože k tomu byl podle § 5 odst.3 zákona č. 85/1990 Sb.,o právu petičním, povinen. Tuto nečinnost orgánu veřejné moci pokládá stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a má za to, že petiční právo nespočívá jen v právu petici sepsat a podat, ale i v právu na její vyřízení včas a zákonem stanoveným způsobem, jak uvedený zákon o petičním právu stanoví. V souladu s tím v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodl, že jeho petiční právo, ústavně zaručené podle čl. 18 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 Ústavy České republiky, bylo porušeno tím, že petice stěžovatele nebyla včas a zákonným způsobem vyřízena, dále požadoval, aby Ústavní soud zakázal adresátu petice, aby v porušení petičního práva pokračoval. Svým dopisem ze dne 30. 5. 1994, adresovaným Ústavnímu soudu, pak stěžovatel vzal částečně zpět svou ústavní stížnost, pokud jde o posledně uvedený požadavek. Proto Ústavní soud v tomto rozsahu řízení zastavil podle § 77 zákona č. 182/1993 Sb.
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém podání č. j. 83.164/94-GI-I, adresovaném Ústavnímu soudu, jako účastník řízení uvedlo, že se záležitostí publikace předmětné mezinárodní úmluvy zabývalo od května 1993, kdy bylo Ministerstvem zemědělství České republiky požádáno o oznámení ve Sbírce zákonů České republiky. Avšak vzhledem k tomu, že bylo nutno podle zákona o Sbírce zákonů České republiky publikovat plné znění úmluvy, pokračovaly přípravy terminologicky a jazykově bezvadného překladu textu a korektury ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český. Konečné znění bylo k dispozici až v březnu 1994. Písemná informace předkladateli petice nedopatřením zaslána nebyla, mezi jiným s přihlédnutím k tomu, že se předpokládalo dřívější dokončení prací na přípravě publikace předmětné úmluvy.
Ústavní soud při přípravě projednávání ústavní stížnosti zjistil, že text Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin, jíž se petice i ústavní stížnost dotýká, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR pod č. 68/1994 Sb. dne 11. dubna 1994, což ovšem nic nezměnilo na dalším postupu projednání ústavní stížnosti směřující proti porušení petičního práva stěžovatele.
Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost směřovala a vyšel z příslušných ustanovení zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním.
Listina základních práv a svobod v čl. 18 odst. 1 stanoví, že každý je ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu oprávněn sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi. Každému se tedy zaručuje nerušený, nikým neztěžovaný výkon petičního práva ve smyslu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud se ovšem nepřekračují hranice Listinou stanovené v čl. 18 odst.
Samotný proces "projednávání" petice nemá charakter řízení právního, např. podle správního řádu, v němž by se rozhodovalo o právech a povinnostech, nýbrž jde o postup, pro který Listina základních práv a svobod nestanoví konkrétní rámec či zvláštní ochranu, jako je tomu v jiných případech, např. ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, který předcházel samotnému řádnému ústavnímu zakotvení petičního práva, přímo obsahově souvisí pouze s úpravou provedenou v ust. čl. 1 - 4 Listiny základních práv a svobod, např. když v § 2 stanoví, že nikomu nesmí být ve výkonu petičního práva bráněno. Lhůtu uvedenou v § 5 již nelze podřadit ústavní dikci. Má jen pořádkový charakter.
V daném případě nelze proto nečinnost příslušného státního orgánu považovat za zásah do základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy, neboť v podání petice nebylo bráněno a příslušný orgán petici prokazatelně přijal, později jí bylo i meritorně vyhověno. Ústavně zaručený výkon petičního práva tak narušen nebyl. Zákonná úprava, pokud jde o odpověď či "vyřízení" věci, jejíž porušení je namítáno, nemá charakter konkrétnějšího provedení ústavní úpravy. Upravuje povinnosti mimo rámec ústavní a nárok na odpověď či vyřízení petice není ústavně garantován.
Pokud jde o otázku porušení mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, které v daném případě by mohly jedině připadat v úvahu, problematiku petičního práva neupravují. Lze dovodit, že výkon tohoto práva chápou právě jako uplatňování svobody projevu, kdy se ani neočekává konkrétní reakce, ale rozhodující pro ně se jeví zřejmě právě ona zvláštní forma možnosti skutečné svobody projevu.
Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§ 54 odst.2 zákona č.182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. června 1994