ÚS k zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci u rozhodování o podmíněném propuštění
Ústavní soud, Brno, TZ 83/2014
I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítl ústavní stížnost, neboť nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Obecné soudy zamítly žádost odsouzeného (stěžovatele) o podmíněné propuštění z výkonu společného souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, který mu byl uložen za majetkovou a hospodářskou trestnou činnost s odůvodněním, že nebyla splněna základní podmínka spočívající ve výkonu poloviny uloženého trestu. Soudy přitom započetly dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci stěžovatele do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, uzavřely však, že odsouzenému je takto možné započítat do výkonu trestu pouze dobu, kdy trvalo řádné přerušení výkonu trestu, a nikoliv dobu, kdy o přerušení nebylo rozhodnuto, jak požadoval stěžovatel.
Stěžovatel namítal, že stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a bez průtahů, jakož i práva na ochranu zdraví. Stěžovatel argumentoval tím, dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci je třeba započítat do doby výkonu trestu a to, že soudy o jeho odůvodněné žádosti o přerušení výkonu trestu nerozhodly, nelze přičítat k tíži stěžovateli.
Ústavní soud konstatoval, že soudem určenou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného je mj. pro účely podmíněného propuštění možné – v závislosti na soudcovském uvážení – započítat do doby výkonu trestu; nebylo-li vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu nezapočítávala doba přerušení trestu v souvislosti s poskytnutím léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, pokud se tak stalo v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, představující i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody.
Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžovatele soudem rozhodnuto). Nepochybně lze dospět k závěru, že tak rozsáhlým přerušením výkonu trestu bylo zeslabeno působení takových jeho funkcí, jako je funkce ochranná, výchovná, preventivní i represivní. Není tedy možné přisvědčit stěžovateli, že by celé toto období mělo být automaticky započteno do doby výkonu trestu a že by neprovedení tohoto zápočtu vedlo k závěru o protiústavnosti postupu státní moci. I když o návrzích stěžovatele na prodloužení přerušení výkonu trestu mělo být předsedou senátu rozhodnuto řádně a včas, výsledný závěr napadeného stížnostního soudu o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní či negativní, nelze vyjmout z oblasti jeho diskreční pravomoci, a za vzniklých konkrétních okolností zůstává v rovině podústavního práva. Zůstává-li ovšem po delší období opomenuto rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, lze samozřejmě zvažovat, zda při řešení otázky započtení (byť velmi přiměřeně) nepřihlédnout i k době, po kterou u odsouzeného probíhala léčba těžké nemoci, aniž bylo o přerušení výkonu trestu formálně rozhodnuto.
Ústavní soud však musí zároveň konstatovat, že se jeho úvahy, respektující skutkový a právní rámec posuzované věci, pohybují v rovině systematické interpretace podústavního práva a postrádají ústavněprávní rozměr. Ten by nabyly toliko v případě, pokud by podobné okolnosti, jak jsou popisovány stěžovatelem v ústavní stížnosti, nadále přetrvávaly a dosáhly by takové intenzity porušení spravedlivého procesu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Stěžovateli nic nebrání podat u soudu novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, při jejímž rozhodování obecné soudy vezmou v potaz v tomto nálezu vyložená kritéria.
tisková zpráva Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2014
—————