Restituce: ÚS vyhověl žadatelkám o vydání nemovitostí v Lanškrouně

Ústavní soud dnes zrušil tři soudní rozhodnutí, které nepřiznávaly stěžovatelkám právo na dům a pozemky v Lankšrouně. Podle soudkyně zpravodajky Elišky Wagnerové obecné soudy vycházely z původních rozhodnutí orgánů veřejné moci z doby, v níž docházelo k mocenskému zneužívání práva totalitním režimem, aniž by přihlédly k tzv. třídnímu a někdy i rasového přístupu tehdejších státních orgánů. Plný text nálezu I. ÚS 617/08

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2009 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek - L. A. P., S. L. P., a O. M. C. P.,, zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 675/2007-519, in eventum proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006 č. j. 19 Co 531/2006–498, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 5. 2006 č. j. 11 C 232/95–466, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Lanškroun, se sídlem Městského úřadu, J. M. Marků 12, Lanškroun, zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem K. Světlé 84, Lanškroun, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Ústavní stížností podanou dne 7. 3. 2008 elektronicky s ověřeným elektronickým podpisem se stěžovatelky domáhaly zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, in eventum všech výše uvedených rozhodnutí, neboť měly za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu")), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatelky v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřovaly v tom, že obecné soudy nerespektovaly předchozí rozhodnutí jiných soudů a v nich uvedené právní závěry. Stěžovatelky zejména nesouhlasily se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku, zda byl jejich právní předchůdce, W. P. osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to z hlediska zachování či pozbytí státního občanství zemřelého W. P., neboť okresní soud v průběhu řízení (stejně jako v rámci dědického řízení) nejdříve dospěl k závěru, že československé státní občanství nikdy nepozbyl a v době úmrtí byl českým státním občanem, nicméně v opakovaném řízení (po zrušení původního rozhodnutí krajským soudem z procesních důvodů) následně okresní soud dospěl k opačným závěrům. Tyto závěry pak krajský soud v napadeném rozsudku označil za věcně správné.

4. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelky uvedly, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal se všemi otázkami obsaženými v jejich dovolání, zejména otázkou o rozsahu dokazování v případě, že soud dospěje k opačným závěrům o existenci určitých skutečností, než které prokazuje veřejná listina (§ 134 o. s. ř.).

5. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně aby zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení – město Lanškroun.

7. Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Josefem Rakovským, ve svém podání zopakoval skutečnost, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu cit. ust. o. s. ř. nebylo možné shledat ani podle obsahu soudního spisu, ani podle obsahu dovolání stěžovatelek. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla posouzena jako neopodstatněná.

8. Vedlejší účastník – město Lanškroun, zastoupený Mgr. Janem Urbanem, ve svém podání uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, a naopak se plně ztotožňuje s právními závěry obecných soudů. Nadto konstatoval, že stěžovatelky v rámci dědického řízení, na které odkazují, při posouzení otázky občanství jejich právního předchůdce zatajily skutečnost, že se W. P. v roce 1930 přihlásil k německé národnosti. Z toho důvodu bylo rozhodnutí v rámci dědického řízení nesprávné a obecné soudy tak z jeho závěrů správně nevycházely.

9. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno

II.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelek vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 232/95, z něhož zjistil následující skutečnosti.

11. Právní předchůdce stěžovatelek, W. P. se žalobou ze dne 24. 10. 1995 domáhal stanovení povinnosti k původně dvěma žalovaným uzavřít dohodu o vydání nemovitosti objektu k bydlení č.p. 378, stavební parcely č. 944, zastavěné plochy č. 1106 a zahrady parcelní č. 133/1. Před podáním žaloby k soudu právní předchůdce stěžovatelek vyzval dopisem ze dne 20. 4. 1995 povinného, Městský úřad v Lanškrouně, k vydání věci. Vydání nemovitostí se domáhal ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s tím, že majetek přešel na stát podle § 6 odst. 1 a 2 citovaného zákona.

12. Vzhledem ke skutečnosti, že původní žalobce, W. P. dne 21. 10. 1997 v Paříži zemřel, Okresní soud v Ústí nad Orlicí řízení usnesením ze dne 14. 5. 1998 č. j. 11 C 232/95–79, přerušil až do doby ukončení dědického řízení po zemřelém a určení jeho právních nástupců. Na základě dotazu okresního soudu ze dne 17. 9. 1998 (č.l. 82 spisu) adresovanému Velvyslanectví ČR v Paříži o prošetření stavu dědického řízení po zemřelém, byl okresní soud přípisem ze dne 19. 2. 1999 (č.l. 83 spisu) informován o tom, že z notářského zápisu sepsaného dne 19. 5. 1998 notářkou C. Deneuville, jakož i z ostatních dokladů, je zřejmé, že zemřelý W. P. zanechal závěť ve prospěch své manželky (Odette Marie Christiane P.). Dědičkami se tak stala jednak manželka zemřelého, jednak jeho dcery (S. L. P. a L. A. P.) jako neopominutelné dědičky.

13. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 22. 5. 2001 č. j. 11 C 232/95-329, tak, že žalovaný – město Lanškroun (vedlejší účastník) je povinen každé ze stěžovatelek vydat jednu ideální třetinu blíže specifikovaných nemovitostí. Při posouzení otázky, zda byl původní žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích okresní soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že z listinných důkazů (kopie cestovního pasu, členské legitimace Čs. národního sdružení v Kanadě) vyplývá, že v roce 1939, kdy W. P. opouštěl území republiky, byl jejím státním občanem. Dále soud konstatoval, že se na základě provedeného dokazování (státoobčanské šetření prováděné Okresním úřadem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. VV 175/95, zprávy státního ústředního archívu ze dne 5. 1. 1996 sp. zn. 6475/30-95, a ze dne 23. 11. 1996 sp. zn. SUA 6477/30-95), nepodařilo prokázat, že by W. P. pozbyl čs. státní občanství, ani to, zda jeho občanství v době úmrtí trvalo. Proto uzavřel, že „bylo-li prokázáno, že právní předchůdce (stěžovatelek) W. P. byl čs. státním občanem a nepodařilo se prokázat, že pozbyl státního občanství, trvá jeho státní občanství a byl státním občanem ČR i ke dni podání žaloby.“ (str. 3 rozsudku).

14. Okresní soud vzal z dalších listinných důkazů (výpis z pozemkové knihy k.ú. Lanškroun) za prokázané, že W. P. byl k datu, kdy v roce 1939 opustil Československou republiku, vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále soud z vložkových spisů bývalého Ústředního soudu německého v Lanškrouně zjistil, že předmětné nemovitosti byly W. P. zabaveny opatřením Německé státní policie ze dne 29. 1. 1939 a dalším opatřením ze dne 5. 3. 1940 byly vlastnicky připsány Německé říši (str. 4 rozsudku).

15. Dále ze spisu Okresního soudu v Lanškrouně sp. zn. Nc I 58/49, soud zjistil, že se W. P. dne 17. 6. 1949 žalobou proti čs. státu a Fondu národní obnovy a Osidlovacímu úřadu v Praze domáhal určení neplatnosti převodu předmětné nemovitosti pro k.ú. Lanškroun ve smyslu § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Lanškrouně ze dne 5. 5. 1950 zamítnut s odůvodněním, že W. P. není osobou státně spolehlivou, přičemž soud vycházel ze zprávy ONV v Lanškrouně ze dne 14. 4. 1950, kdy bylo konstatováno, že W. P. měl školní i mimoškolní výchovu německou, stýkal se výhradně s Němci. O podané stížnosti proti tomuto usnesení pak Krajský soud v Pardubicích rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 13. 4. 1951 č. j. 6 Ok 80/51–35, zamítl a potvrdil správnost závěrů okresního soudu o státní nespolehlivosti W. P. Krajský soud dále konstatoval, že „je účelné, aby majetek nebyl vrácen osobám, u nichž není dán předpoklad oddanosti ke státu a vhodnější je posíliti socialistický sektor státního majetku.“ (citace na str. 4 rozsudku okresního soudu). K tomu okresní soud konstatoval, že z citovaných usnesení je zřejmé, že byl preferován socialistický sektor, majetek nebyl vrácen také z toho důvodu, že nebyla jistá oddanost na straně navrhovatele tehdejší vlasti. Při rozhodování však tehdejší soudy nezohlednily vysvědčení Generálního konsulátu Československé republiky ze dne 4. 4. 1946 (kopie na č.l. 399 spisu), v němž generální konsul, Dr. Josef Kotrlý potvrdil, že W. P. „se choval loyálně k ČSR a našemu odboji během války. Jmenovaný musel uprchnout z ČSR před nacistickou persekucí, hlásil se u zastupitelských úřadů jako Čechoslovák, byl a jest členem čs. národního sdružení v Kanadě, hlásil se dobrovolně k vojenské službě v kanadské armádě a podporoval naši odbojovou akci. Nic závadného o něm není známo.“

16. Okresní soud tak na základě provedeného dokazování učinil závěr, že těmito rozhodnutími došlo k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, k této majetkové křivdě došlo v rozhodném období a byť se soudu nepodařilo zjistit, na základě čeho předmětné nemovitosti po zániku Německé říše nabyl stát, neboť se k tomuto dle vyjádření KÚ v Ústí nad Orlicí nenacházejí žádné zápisy, okresní soud konstatoval, že věc přešla na stát ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Proto uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání věci, když bylo prokázáno, že v době rozhodné přešla věc na stát, vydání se domáhala oprávněná osoba proti osobě povinné, která ke dni návrhu věc držela, resp. je vlastníkem a soud podanému návrhu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitací vyhověl.

17. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek okresního soudu usnesením ze dne 14. 8. 2001 č. j. 19 Co 326/2001–342, zrušil, neboť dospěl k závěru, že nelze bez dalšího dovodit, že do práv původního žalobce W. P. stran předmětných nemovitostí vstoupily stěžovatelky jako dědičky a není tak najisto postaveno, kdo je aktivně legitimován. Z toho důvodu soud nařídil okresnímu soudu, ať zjistí stav dědického řízení, případně zváží přerušení tohoto řízení až do skončení řízení o dědictví po zemřelém.

18. Okresní soud předmětné řízení následně usnesením ze dne 27. 3. 2002 č. j. 11 C 232/95–349, přerušil do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o dědictví po zemřelém W. P. Toto usnesení pak k odvolání stěžovatelek krajský soud usnesením ze dne 26. 6. 2002 č. j. 19 Co 167/2002–361, potvrdil.

19. V řízení o dědictví po zemřelém W. P. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 8. 4. 2005 sp. zn. 20 D 1699/2003 (č.l. 369 spisu), určil čistou hodnotu dědictví a schválil dohodu o jeho vypořádání, podle níž stěžovatelky nabyly rovným dílem majetek, který tvoří nárok na vydání předmětných nemovitostí. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že „s ohledem na zjištění ze státoobčanského spisu zůstavitele a z restitučního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 232/95, učinil soud závěr, že zůstavitel byl ke dni úmrtí občanem ČR.“ (str. 2 usnesení).

20. Následně Okresní soud v Ústí nad Orlicí ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek na stanovení povinnosti vydat předmětné nemovitosti, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelek nebyl osobou oprávněnou smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Své opačné stanovisko, než ke kterému dospěl v předchozím rozsudku (viz bod 12), okresní soud opřel o několik dílčích závěrů, které učinil na základě hodnocení listinných důkazů. Jednak soud konstatoval, že má za prokázané, že při sčítání lidu k 1. 12. 1930 se W. P., stejně jako jeho další (rodinní) příslušníci hlásili k národnosti německé. „Soud k těmto závěrům dospívá, i přestože se v tomto řízení nepodařilo zajistit sčítací arch z roku 1930 ohledně jeho osoby. Všechny nepřímé důkazy, včetně jeho prohlášení prokazují, že se při sčítání lidu v roce 1930, byť na jiném místě než v čp. 95 v Lanškrouně, přihlásil k německé národnosti. S tímto závěrem korespondují i závěry Okresního soudu v Lanškrouně v restitučních řízeních.“ (str. 4 - 5 rozsudku). Rovněž soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce stěžovatelek „zůstal věrný Československé republice, nepodal žádost o zjištění, že se mu čs. občanství zachovává (...) neprokázal, že by podal žádost o vrácení čs. občanství (...). Proto soud dospívá k závěru (...), že W. P. pozbyl čs. státní občanství ve smyslu § 1 odst. 2 dekretu Prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ku dni účinnosti tohoto dekretu, tj. 10. 8. 1945.“ (str. 5 rozsudku). Odkazy stěžovatelek na obsah vysvědčení Generálního konzulátu ČR v Kanadě (viz bod 15) či na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2000 č. j. 5 C 11/95-173 (viz příloha ústavní stížnosti), kterým bylo v obdobné věci restitučnímu nároku W. P. vyhověno s konstatováním, že je českým státním občanem, považoval okresní soud za právně nevýznamné, resp. za rozhodnutí založené na neúplných skutkových zjištění.

21. V závěru okresní soud vyjádřil i pochybnosti nad tím, zda předmětné nemovitosti skutečně přešly na stát tak, jak předpokládá § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. K těmto v roce 1940 nabyla vlastnické právo Německá říše. „K nabytí vlastnického práva však chybějí jakékoliv nabývací listiny, tedy nelze vyloučit ani převod vlastnického práva, když spisem Okresního soudu v Lanškrouně bylo prokázáno, že továrna byla převedena.“ (str. 5 rozsudku).

22. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky odvolání (č.l. 473 – 483 spisu), v němž polemizovaly s výše uvedenými závěry okresního soudu. Konkrétně nesouhlasily se způsobem, jakým posoudil otázku pozbytí státního občanství W. P. na základě dekretu č. 33/1945 Sb., neboť se při sčítání lidu v roce 1930 měl přihlásit k německé národnosti. Stěžovatelky argumentovaly obsahem zprávy Národního archívu ze dne 18. 5. 2006 sp. zn. NA 1720/2006-03, ze které je zřejmé, že W. P. nebyl v roce 1930 sčítán. Rovněž polemizovaly se závěrem soudu ohledně nejasnosti způsobu nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem Německou říší v roce 1940, neboť z listinných důkazů (vložka č. 2049 pozemkové knihy), ale i z historického hlediska je zřejmé, že došlo k zabrání jejich majetku Gestapem, a to na základě židovského původu rodiny P.. Stejně tak nesouhlasily s odkazem okresního soudu na restituční řízení W. P. po 2. světové válce, neboť soudní rozhodnutí učiněná po únoru 1948 již byla poplatná socialistickému sektoru.

23. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, neboť se ztotožnil s jeho právními závěry. Nadto v odůvodnění konstatoval, že považuje za bezpečně zjištěné, že W. P. byl v době účinnosti dekretu č. 33/1945 Sb. občanem německé národnosti, čímž pozbyl čs. státní občanství, a proto jej nelze považovat za osobu oprávněnou dle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. „O tom, že W. P. se jako občan německé národnosti choval a že tak vystupoval, svědčí obsah rozhodnutí Krajského soudu v Pardubicích z 10. 2. 1952 (...); jeho závěry jsou opřeny o celou řadu důkazů, mimo jiné o přesvědčivé výpovědi svědků H. a C. z 26. 11. 1951.“ (str. 3 rozsudku).

24. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky dovolání (č.l. 502 – 509), v němž opětovně polemizovaly se způsobem, jakým krajský soud právně posoudil otázku pozbytí čs. státního občanství W. P. na základě dekretu č. 33/1945 Sb. Nejvyšší soud jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

III.

25. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek.

26. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

27. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelek se způsobem, jakým obecné soudy při posouzení restitučního nároku jejich právního předchůdce, W. P., posoudily otázku, zda byl osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když dospěly k závěru, že nikoliv, neboť v důsledku přihlášení se k německé národnosti pozbyl čs. státní občanství (dle dekretu č. 33/1945 Sb.), resp. byl osobou státně nespolehlivou (ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.).

28. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné z historického hlediska konstatovat (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 553/2000, N 43/26 SbNU, str. 3), že poválečné československé zákonodárství, vyjádřené zejména v dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a právě v citovaném zákonu č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, se pokusilo napravit majetkové křivdy, způsobené německými okupanty. Zejména zákon č. 128/1946 Sb. stanovil právní postup, jímž se oprávněné osoby mohly domoci vrácení svého majetku. V § 4 odst. 1 bylo stanoveno, že majetek, který byl v době nesvobody konfiskován Německou říší, a nárok na něj by jinak příslušel osobám státně nespolehlivým, se pokládá za majetek konfiskovaný Československou republikou podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V případě majetku osob soukromého práva tak byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody provázena i opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Z toho důvodu tak byla přezkoumávána národnost a postoje i těch, kteří byli v době okupace postiženi, přičemž z uvedeného postupu nebyly vyňaty ani osoby, které byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody v největším rozsahu. Vzhledem ke krátkému poválečnému období se však nepodařilo zhojit všechny válečné majetkové křivdy, neboť případné dokončení tohoto procesu právní cestou bylo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 znemožněno nastoupivším totalitním režimem. Toto období je zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 23/97, N 24/10 SbNU, str. 157, sp. zn. II. ÚS 66/98, N 18/13 SbNU, str. 123, nebo sp. zn. I. ÚS 485/98, N 81/14 SbNU, str. 167). V tomto období, v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele, nejen, že docházelo k dodatečným zneužitím dekretů (zejména zmíněného dekretu č. 108/1945 Sb.), ale i k notoricky známému tzv. třídnímu a někdy i rasovému přístupu státních orgánů při posuzování restitučních nároků dle zákona č. 128/1946 Sb., který byl ostatně v tomto duchu změněn a doplněn zákonem č. 79/1948 Sb., kdy se podstatně modifikovalo nárokové právo žadatelů - restituentů i se stanovením nových termínů pro jeho uplatnění. Proces vydávání konfiskačních výměrů a posuzování žádostí restituentů o navrácení majetku konfiskovaného Německou říší tak již obrážel snahu tehdejšího režimu využít všech okolností k likvidaci „třídních rozdílů“ (obdobně viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 23/97).

29. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se restitucí mnohokrát zdůraznil, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných právě v tomto rozhodném období (§ 1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Ke splnění účelu a cíle restitucí je tedy nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Tedy včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí příslušného orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Politickou perzekuci je tak povinen brát v úvahu každý soud zabývající se restitucí, protože její existence je jedním z důležitých důvodů restituce a vzhledem k citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích je nutno za všech okolností zkoumat, zda tento činitel konkrétní právní situaci ovlivňoval či neovlivňoval. Opomene-li či přímo odmítne-li soud zabývající se restitucí přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího základní lidská práva a svobody, nedostojí tak své povinnosti chránit základní práva a svobody dle čl. 4 Ústavy ČR a v konečném důsledku svým rozhodnutím zasáhne i do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 23/97 či I. ÚS 15/98, N 7/13 SbNU, str. 45).

IV.

30. S ohledem na výše uvedené tak bylo v nyní projednávané věci rozhodujícím posoudit, zda obecné soudy dostály své povinnosti přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

31. Jak okresní, tak i krajský soud při posouzení otázky, zda byl W. P. osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, shodně dospěly k závěru, že nikoliv, neboť považovaly za bezpečně zjištěné, že W. P. byl ke dni účinnosti dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. čs. státním občanem národnosti německé, a proto čs. státní občanství k témuž dni na základě cit. dekretu pozbyl. Své závěry soudy opřely především o nepřímé důkazy, neboť se nepodařilo dohledat sčítací arch z roku 1930, klíčový pro posouzení otázky přihlášení se W. P. k německé národnosti, a ani provedené státoobčanské řízení neprokázalo, že by čs. státní občanství pozbyl. Při hodnocení těchto důkazů rovněž vycházely z právních názorů obsažených v rozhodnutí Okresního soudu v Lanškrouně ze dne 5. 5. 1950 a Krajského soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 1951, jimiž byla zamítnuta žaloba W. P. proti Čs. státu a Fondu národní obnovy a Osidlovacímu úřadu v Praze, kterou se ve smyslu § 1 zákona č. 128/1946 Sb. domáhal určení neplatnosti převodu předmětných nemovitostí, které byly po 25. 2. 1948 ve vlastnictví státu a v roce 1949 byly převedeny do majetku obce Lanškroun. Tehdejší soudy své rozhodnutí odůvodnily tím, že jej nelze považovat za osobu státně spolehlivou a není ani účelné, aby majetek byl vrácen osobám, u nichž není dán předpoklad oddanosti ke státu a vhodnější je posílit socialistický sektor státního majetku (viz bod 15). Stejným způsobem bylo rozhodnuto i v obdobné věci, vedené u Okresního soudu v Lanškrouně pod sp. zn. Nc 59/49, kde se W. P., K. P. a L. P. jako dědicové domáhali určení neplatnosti převodu továrny firmy P. na stát, neboť „(...) rodina P. vystupovala jako německá, dávala přednost zaměstnancům německé národnosti, děti byly vychovávány německy, rodina podporovala kulturní, společenský život německé většiny, v továrně se jednalo výhradně německy i s českými dělníky“ (str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu).

32. Ze stejných listinných důkazů (zejm. sčítací arch z roku 1921 a nepřímo i arch z roku 1930), na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru, že se W. P. přihlásil k německé národnosti a tudíž pozbyl čs. státní občanství, rovněž vyplývá, že W. P. i jeho rodina se přihlásili k národnosti židovské a jako mateřský jazyk označili němčinu. Tento aspekt však obecné soudy nevzaly vůbec do úvahy a soustředily se pouze na formální posouzení provedených důkazů a hodnocení důsledků přihlášení se W. P. k německé národnosti z hlediska tehdejších právních předpisů (dekret č. 33/1945 Sb. či zákon č. 128/1946 Sb.). Při dnešním hodnocení těchto skutečností a za situace, kdy je vlivem značného časového odstupu od poválečného období již velmi obtížné dohledávat skutkové podklady pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, je však nezbytné postupovat s největší obezřetností, přičemž obecné soudy jsou vázány ústavní povinností zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení a nemohou tak různé nejasnosti či nedostatky ve skutkových zjištěních vykládat v neprospěch stěžovatelek. Tyto skutečnosti (v daném případě zejména přihlášení se k německé národnosti) je třeba posuzovat v širším, historickém kontextu, z hlediska postavení a každodenní reality života (nejen židovského) obyvatelstva v tzv. sudetoněmeckých oblastech, kam město Lanškroun spadalo (tzn. většina německého obyvatelstva, německý jazyk a německé školy), které se ihned po tzv. mnichovské dohodě staly součástí Německé říše (území Opavského vládního obvodu neboli tzv. „východní Sudety“) a byly zde přímo aplikovány německé (říšské) právní předpisy, přičemž základem právní úpravy státního občanství židovského obyvatelstva na území tzv. Sudet a následně i Protektorátu Čechy a Morava byl zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz) z roku 1935 a zákon na ochranu německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes un der deutschen Ehre) z roku 1935. V těchto oblastech se ihned začal uplatňovat jeden ze základních ideologických principů nacismu, tj. antisemitismus, v podobě nacistické perzekuce Židů, která se podobně jako v Německé říši vyznačovala vývojem od počátečního odnětí práv, přes vyvlastňování a deportace, až k masovému vraždění.

33. Pokud se obecné soudy uchýlily k interpretaci citovaných právních předpisů, bylo za tímto účelem pro pochopení dobových souvislostí zcela na místě použít jako interpretační pomůcku např. tehdejší judikaturu československých soudů, dobovou literaturu či podzákonné právní předpisy, vykládající prezidentské dekrety a restituční předpisy z let 1945 až 1948. V § 5 odst. 1 bod 2. zákona č. 128/1946 Sb. jsou za osoby státně nespolehlivé považovány „osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“ V komentáři k cit. zákonu z roku 1946 (viz Berman, T., Knapp, K.: Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon – výklad zákona č. 128/1946 Sb.), Praha 1946)) se autoři u výkladu tohoto ustanovení podrobně zabývají problematikou, která plně dopadá na nyní posuzovaný případ, tj. důsledky přihlášení se osoby k židovské národnosti a uvedení německého jazyka jako jazyka mateřského (viz sčítací arch z roku 1921). „Tyto osoby daly najevo svou přihláškou k židovské národnosti, že se nepovažují za Němce a že nechtějí být příslušníky německé národnostní skupiny.“ (str. 121 komentáře). Židovská národnost byla uznána jak menšinovými smlouvami, tak čs. zákony č. 256/1920 Sb. a č. 47/1927 Sb. V poválečných zákonech o ní není zmínka, nicméně ministerstvo vnitra ve svém Výnosu o úpravě čs. státního občanství podle dekretu č. 33/45 Sb. ze dne 13. 11. 1945 (publ. ve Věstníku min. vnitra č. 2 z 15. února 1946) upozorňuje, že osoby, pokud jsou přihlášeny k národnosti židovské, jsou občany jiné než německé nebo maďarské národnosti. Obdobný názor zastávalo i ministerstvo zemědělství ve svém výnosu ohledně podmínek konfiskace zemědělského majetku osob židovské národnosti. Totéž platilo i pro konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb., „majetek osob židovské národnosti nemůže býti konfiskován jako majetek fysických osob německé nebo maďarské národnosti.“ (str. 121 komentáře). Majetek osob židovské národnosti bylo možné podrobit konfiskačnímu řízení dle cit. dekretu jen v těch případech, kde se vlastník dopustil činů podle bodu 3, § 1 odst. 1 dekretu (protistátní činnost, podpora německý okupantů, nadržování germanizaci či nepřátelské chování vůči českému národu). „Užívání německého jazyka jako jazyka obcovacího u osob židovské národnosti nelze hodnotiti samo o sobě jako provinění, a souditi z toho, že se tím dotyčná osoba chovala nepřátelsky k českému národu (...).“ (str. 121 komentáře).

34. Obecné soudy svůj závěr o neoprávněnosti osoby W. P. ve smyslu restitučních předpisů z důvodu pozbytí čs. státního občanství W. P. rovněž podepřely argumentem, že W. P. nebylo vydáno osvědčení o zachování čs. státního občanství a ani on sám o jeho vydání nežádal v souladu s dekretem č. 33/1945 Sb. Tato problematika byla tehdejšími podzákonnými právními předpisy i zmíněným komentářem také řešena. V těchto případech měl navrhovatel právo a povinnost prokázat v restitučním řízení, nezávisle na řízení o státním občanství nebo konfiskaci, splnění podmínek vyžadovaných cit. zákonem. Při podrobném výkladu podmínky „aktivní účasti“ obsažené ve výše cit. ustanovení § 5 odst. 1 bod 2. zákona č. 128/1946 Sb., odkazem na výše citovaný Výnos ministerstva vnitra bod f), tuto podmínku splňují ti, „kdož z politických nebo rasových důvodů v době zvýšeného ohrožení republiky emigrovali a v cizině se aktivně zúčastnili osvobozeneckého boje Čs. republiky.“ (str. 116 – 117 komentáře). U výkladu podmínky „trpění pod nacistickým terorem“ se pak autoři komentáře, odkazem na Směrnici ministerstva průmyslu ze dne 19. března 1946, č.j. II/1-76733/1946, podrobně zabývaly pojmem „perzekuce“, kdy konstatovali, že „persekucí je míněno pronásledování, kterým trpěly po 29. září 1938 osoby, kterékoliv národnosti nebo státní příslušnosti pro svou národnost, politické přesvědčení nebo rasu, musela směřovati k tomu, aby přinesla újmy na zdraví, svobodě, majetku, cti, občanské rovnoprávnosti a pod. a měla za následek alespoň pozbytí majetku.(...) Persekuce může směřovati jednak proti jednotlivci, jednak i proti národním skupinám nebo proti příslušníkům určité rasy (různá omezení židovského obyvatelstva). Za pozbytí majetku v důsledku persekuce je pokládati i přechod majetku v pohraničním území za jeho okupace po 29. září 1938. (...) Z této definice vyplývá, že též osoby, které v důsledku politické situace v roce 1938 opustily své bydliště v pohraničí a vystěhovaly se (včetně emigrace z čs. republiky do zámoří), trpěly pod fašistickým terorem. (...) pouhé vnější označení jako příslušník určité skupiny osob je ve smyslu cit. definice trpěním pod fašistickým terorem.“ (str. 117 – 118 komentáře). Z tohoto hlediska již tedy sám pojem Žid, bez ohledu na st. občanství či přihlášenou národnost a mateřský jazyk, vyřazoval příslušníka tohoto etnika nejen z dobrodiní jakýchkoli výhod z toho plynoucích, nýbrž naopak jej zbavoval jakýchkoli lidských práv s konečným vyústěním v holocaustu a ve smyslu cit. definice se jedná o trpění pod nacistickým terorem.

35. K výše naznačeným okolnostem však obecné soudy dle názoru Ústavního soudu zjevně nepřihlédly. Naopak na základě zcela ahistorického a formalistického přístupu dospěly k závěru, že W. P., ač byl Židem, který před 2. světovou válkou uprchl do zahraničí a kterému byl Německou říší zkonfiskován majetek, a tedy ve smyslu výše cit. definice trpěl pod nacistickým terorem, byl z hlediska výše citovaných předpisů ve vztahu k čs. státu osobou státně nespolehlivou, neboť se hlásil k německé národnosti. Tomuto závěru o ahistorickém přístupu ostatně nasvědčuje i vyjádření pochybností okresního soudu v závěru odůvodnění ohledně způsobu, jakým Německá říše nabyla v roce 1940 majetek židovské rodiny P., neboť „chybějí jakékoliv nabývací listiny“ (viz bod 21). Obdobný přístup Ústavní soud kritizoval již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 23/97, kde konstatoval, že „(...) nelze formálním způsobem pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž likvidaci usilovali, a který zachránil svůj život před nacisty jen tím, že před začátkem 2. světové války uprchl (...), a ani v nyní posuzovaném případě nemá Ústavní soud důvodu se od tohoto názoru odchýlit.

36. Stejně tak Ústavní soud považuje za nepřípustné, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely a přímo odkazovaly na rozhodnutí orgánů veřejné moci z rozhodného období, tedy z období, v němž docházelo k mocenskému zneužívání práva totalitním režimem. Jak již Ústavní soud konstatoval výše, při úvaze o důvodu zamítnutí restituční žádosti nelze abstrahovat od notoricky známého tzv. třídního a někdy i rasového přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Obecné soudy nevzaly vůbec do úvahy, zda rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu z 50. let minulého století nebyla aktem politické perzekuce, tj. zda nebyla pouze prostředkem zakrývajícím úmysl postihnout pod záminkou konfiskace původního vlastníka jako osobu příslušející k určité sociální a majetkové skupině, v daném případě „kapitalistický majetek“ židovské rodiny. Právě z tohoto důvodu se nutnost posoudit otázku existence politické perzekuce stala o to patrnější, neboť právě v těchto případech byly za minulého režimu persekuční akty na denním pořádku, kdy zneužitím dekretů (zejm. č. 108/1945 Sb.) docházelo ke konfiskaci majetku osob označených za „státně nespolehlivé“ ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., ve skutečnosti se však jednalo o snahu tehdejšího režimu využít všech okolností k likvidaci „třídních rozdílů“. Ze stejných důvodů pak nelze tedy očekávat, že by orgány státní moci byly schopny v 50. letech minulého století rozhodnout nestranně a v souladu s právem právě ve věci právního předchůdce stěžovatelek. Tomuto závěru odpovídá i obsah odůvodnění usnesení Krajského soudu v Pardubicích z roku 1951 (viz bod 15). A byť i samotný Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve vyhovujícím rozsudku ze dne 22. 5. 2001 na tento aspekt nepřímo upozornil, v novém, ústavní stížností napadeném rozsudku, stejně jako krajský soud se politickou perzekucí právního předchůdce stěžovatelek blíže nezabýval, i když řešení této otázky bylo zásadní pro posouzení případu. Nadto krajský soud se rozhodl vzít za podklad svého rozhodnutí důkazy provedené Krajským soudem v Pardubicích v 50. letech (výslechy svědků Hübla a Chaloupky), které měly „přesvědčivě“ prokázat, že se W. P.choval a vystupoval jako občan německé národnosti. S ohledem na výše uvedené, nemohou mít závěry těchto soudů z 50. let minulého století, vycházejících ze zpráv tehdejšího SNB a ONV v Lanškrouně, že je třeba právního předchůdce stěžovatelek považovat za osobu státně nespolehlivou, při posouzení této věci jakýkoli význam.

37. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce stěžovatelek, W. P. nebyl ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobou oprávněnou, neboť pozbyl čs. státní občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb., resp. nebyl osobou státně spolehlivou ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., a to z důvodu přihlášení se k německé národnosti, považuje Ústavní soud takový závěr za protiústavní a odporuje výše uvedenému. Obecné soudy se totiž zcela vyhnuly řešení otázky, zda rozhodnutí tehdejších soudů, vydaná v období nesvobody na základě restitučního nároku W. P. podle zákona č. 128/1946 Sb., byla či nebyla důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nedostály tak své povinnosti vyplývající z čl. 4 Ústavy ČR, tj. poskytovat ochranu základním právům a svobodám, a zasáhly tímto do práva stěžovatelek na spravedlivý proces garantované jim čl. 36 odst. 1 Listiny. Důsledkem tohoto postupu pak bylo, že obecné soudy přistoupily na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodly, jako by šlo o konfiskaci podle citovaných předpisů (viz závěry soudů o pozbytí čs. státního občanství či opětovné posouzení důsledků přihlášení se k německé národnosti a prověřování věrnosti či státní spolehlivosti W. P.), a nikoliv o politickou perzekuci, jak koneckonců namítaly i stěžovatelky. Přitom v daném případě, jak je z výše uvedeného zřejmé, spis a dokonce i odůvodnění samotných rozhodnutí takové indicie, které by přisvědčily tvrzení, že se jednalo o projev politické perzekuce, obsahovaly.

38. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do zmíněných základních práv stěžovatelek. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech. Ani tento fakt nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR), Nejvyšší soud nevyjímaje.

39. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

V Brně dne 24. února 2009

František Duchoň

předseda senátu

zdroj: Ústavní soud ČR