Ústavní soud odmítl stížnost exsenátora Drymla na pokutu udělenou Senátem

Ústavní soud dnes rozhodl o stížnosti bývalého senátora Vladimíra Drymla, který požadoval přezkoumání disciplinárního rozhodnutí Senátu soudem. Tehdejší senátor Dryml využil své imunity a nechal svůj přestupek proti občanskému soužití v gesci disciplinárních orgánů senátu. V takovém případě Ústavní soud konstatoval, že byl vyňat z pravomoci soudů a není možné proti udělení pokuty 20.000 Kč orgány Senátu využít soudní ochrany s odkazem na právo na spravedlivý proces.
 

tisková zpráva Ústavního soudu ze dne 20.1.2015 

Plénum Ústavního soudu odmítlo ústavní stížnost bývalého senátora Vladimíra Drymla proti disciplinárnímu rozhodnutí Senátu o uložení pokuty, a to z důvodu nepříslušnosti Ústavního soudu.  
Bývalý senátor byl vyšetřován správním orgánem ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, přičemž využil procesní imunity a správnímu orgánu sdělil, že se rozhodl podrobit se namísto přestupkovému řízení disciplinárnímu řízení před orgány Senátu. Ty rozhodly tak, že V. Drymlovi udělily pokutu ve výši 20.000 Kč.  

Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhal zrušení rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces. Možnost volby mezi přestupkovým a disciplinárním řízením, kterou je poslanec a senátor na rozdíl od jiných občanů nadán, má dle Ústavního soudu odraz v soudním přezkumu rozhodnutí. Rozhodnutí komory Parlamentu přijaté v disciplinárním řízení je projevem autonomie Parlamentu, a nepodléhá tudíž kontrole ze strany soudní moci, včetně Ústavního soudu. Jinak řečeno, orgány komor Parlamentu při výkonu disciplinární pravomoci nerozhodují v postavení orgánů veřejné správy a jejich rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu. Pokud si proto člen zákonodárného sboru dobrovolně zvolí k projednání disciplinární řízení, pak se nemůže dovolávat soudní ochrany. Samozřejmě jinak by tomu bylo, pokud by se, stejně jako jiní občané, podrobil běžnému přestupkovému řízení.  

Ústavní soud tento svůj závěr konfrontoval též s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a neshledal s ní rozporu. Právo na přístup k soudu není absolutní a lze je vnitrostátní legislativou omezit, pokud je sledován legitimní cíl. Tím je v daném případě respekt k autonomii Parlamentu, který se opírá o ústavní princip dělby moci.

K výroku usnesení zaujali odlišné stanovisko soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek, kteří měli za to, že Ústavní soud měl senátorovi ústavněprávní ochranu poskytnout a jeho stížnost věcně projednat a rozhodnout, a Vojtěch Šimíček a Vladimír Kůrka, podle nichž byla stížnost nepřípustná, resp. předčasná, s ohledem na souběžně podanou žalobu ve správním soudnictví k Městskému soudu v Praze.

K Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/14